Dnes je tomu přesně týden, co se ve Vídni konal Pochod pro život. Před týdnem jsem touto dobou stála před Karlskirche, kde byl tento rok Pochod naplánován (v předchozích letech se vždy účastníci setkávali na náměstí před katedrálou). Když jsem přišla do Vídně, nikdy jsem rakouským pochodům moc nefandila, nepřipadaly mi tak hezké, zorganizované jako v Praze nebo v Bratislavě. Samozřejmě jsem se jich účastnila, ale méně jsem se těšila. Především ale tento rok a tento Pochod se pro mě stal velkou výzvou k zamyšlení.

Pochod letos začíná před Karlskirche.

Jako každý Pochod, i ve Vídni se samozřejmě koná protidemonstrace. Ani v Praze, ani na Slovensku jsem ji ale necítila až tak moc osobně. Možná tam bývá víc lidí, takže je těžké si všimnout, možná se mě ta německy vykřikovaná hesla dotýkají mnohem víc, protože němčinu vnímám jako autoritativní jazyk. Během své praxe ve škole jsem měla možnost setkat se s dětmi, které mají kromě němčiny i češtinu jako mateřský jazyk. Kolikrát jsem jim říkala něco česky, bez efektu, jakmile jsem ale přešla do němčiny, věnovaly mi pozornost okamžitě.

 

Was wollen wir - was wollen sie

 

V roce 2018 a 2019 jsme s manželem navštívili pochod Nezávislosti ve Varšavě. Setkala jsem se zde s jedním heslem, které mám od té doby moc ráda a vnímám ho i jako heslo polského národa, protože ho Poláci mají napsané v pase - Bóg, Honor, Ojczyzna (Bůh, Čest, Vlast). Hlavním heslem protidemonstrace Pochodu pro život před týdnem bylo Kein Gott, kein Staat, kein Patriarchat (žádný Bůh, žádný stát, žádný patriarchát). Zdá se mi, že tato dvě hesla přesně a do detailu ukazují, co kdo chce. Kdo je s Bohem a kdo proti němu. A jestli je Bůh s námi, kdo je proti nám?

 

Pochod nezávislosti, Varšava 2019

 

Nejvíce se mě ale dotýká heslo, se kterým jsem se setkala už při Národním pochodu pro život 2019 v Praze, ale v němčině je to pro mě jiné - Ihre Kinder werden wie wir (vaše děti budou jako my). Nemám ještě děti, ale jestli někdy dostanu ten nádherný dar je mít, byla by toto pro mě jako matku největší a nejstrašnější prohra. Tohoto bych se bála nejvíc, nikdo by mi nemohl více ublížit.

 

Kdo má pravdu?

 

Kdo má pravdu, my nebo oni? Co bych si myslela, kdybych tam jen stála a dívala se na ty dva tábory, nevěděla bych, o co se jedná, jen bych se dívala? Ke komu bych se přidala?

 

 

Jeden z nich má v ruce slušně napsaná hesla - druhý dost drasticky sprostou formou. Jeden jde klidně a bez jakýchkoli pokřiků - druhý křičí neustále. První neprovokuje - druhý vystavuje plakáty nahých lidí. 

 

Jestli mají pravdu oni, proč tak křičí? Proč nás tak nenávidí? Proč nad námi prostě nedokážou mávnout rukou a říct si - nějací pomatení lidé, to nás nemusí zajímat - a jít dál? 

 

Protože oni pravdu NEMAJÍ.

 

A my ji máme. Proto křičet nemusíme. Ta pravda křičí místo nás.